BLOG / Ze života jednoho programátora / Pařanův den

Pařanův den

Ahoj. Jmenuju se Tomáš a je mi 13. Co bych Vám tak o sobě povídal...

Je právě 14.15 a právě jsem přišel ze školy. Chodím do Školy v Hlubočepích, ačkoli jsem z Proseka. Je to dost daleko a ta doba cestování mě vážně štve. Má to ale i své výhody. Jsem ve škole s kamarády, které znám už od sedmi let a to je nějaká doba. Společně si občas zahrajeme nějaké hry. Třeba VietKong, to je ta jak seš vojákem konfederace a musíš těm komoušům dát co proto, protože si to zaslouží. Protože my si vítězství zasloužíme, protože spolu dokážeme všechno. Jsme sehranej tým, dáváme do toho všechno. Každý máme v týmu nějakou roli, já jsem třeba kulometčík, Jirka s Andym jsou kapitání. Říkáme si komando Pražských dragounů. Za oznakem generála Lewise je ukryto tisíce hodin practice a missions.

To mě přivádí na myšlenku, že dnes 14.30 máme wanpárty a já se nemůžu připojit pozdě. To není jako ve škole, kde učitel jen nadává ale nic hrozného se nestane. Taky je to otázka úspěchu nebo prohry. Za chvíli napíšu víc.

Tak Andy prej musel k babiččce na oslavu narozenin. To snad nemyslí vážně! Copak není schopnej se z toho vyvlíct, když máme wanpárty? Museli jsme mu pohrozit, že zítra po škole bude ze svýho kapesnýho sponzorovat naše obědy v KFC. No nakonec to dobře dopadlo, za babkou neodjel. Stálo nás to ale všechny 45 minut času. Tohle se příště nesmí opakovat!

“Tome! už sis uklidil ten pokojíček?” Volá na mě matka z kuchyně. “Už na tom pracuju” a mám ho - tenhle komouš mě tu už dlouho sral.

Konečně jsme vystříleli nepřátele ze zóny 307. “Dáme asi pauzu, máma mě volá k večeři” Poprosil Jirka. “OK”. “OK”. Andy: “Dáme pauzu 20 min”.

“Máme pečené kuře!” Volala mě matka k večeři. “Už zase kuře?”. “Bylo naposled před měsícem”. Musel jsem to sníst. Když už jsem to skoro měl, máma mě opět peskovala: “Tohle je také maso”. “Už nemůžu”. “Mohl bys také něco udělat a umýt nádobí”. Tak matka snad úplně zešílela, umývat nádobí od toho hnusnýho mastnýho a ještě k tomu v přestáce wanpárty. Bylo mi blbý říct že ne, ale musel jsem říct: “Musím teď dodělat něco hrozně důležitýho, umeju to později”. “To jsem zvědavá”.

Tahle mise se nám nějak nedaří, už ji děláme po sedmé, Zdá se že ten vietnamskej oficír je snad nesmrtelnej a co horší má drsný zbraně. Je to taková malá pistolka, ale kulky z ní létají jak z kulometu a más snad i nekonečnou munici. Jo a každá kulka nás zabije, ne jen poraní jako zbraně ostatních.

Táta přišel z práce, už je deset hodin. Chtěl jsem ho pozdravit, ale teď fakt ne. Není na to čas.

Andy: “Musíme mít lepší zbraně než von, jinak nezabijeme”. Jirka: “A máš nápad kde je vzít?” “Co skusit nejřív misi 309 a pak se vrátit k 308?”: napadlo mě.

“Jak je to s tím nádobím?”. “Dneska už to neztíhám, umeju ho zítra”. Hahaha, máma neumytý nádobí nesnáší, myslím, že si ho umyje sama. A navíc, umývání nádobí ještě v žádným levelu nebylo!

Odbyla jedenáctá. Rodiče už šli spát a my jsma s misí 309 taky moc nepokročili. Tady je zase problém, že nepřátelkých vojáků je moc a nemám pro ti nim také žádnou šanci. Zkusil jsem se víc krýt a vůbec nevylézat do volného prostoru, ale stejně nás vždycky dostali. Chtělo by to nějakou zbraň hromadného ničení.

Jirka: “Už je půl čtvrté, odpadám”. Andy: “Neblbni, přece nás dva v tom nenecháš”. “Ale nechám, dobrou noc”. “No mě se taky skoro chce spát, dáme ještě jeden dva pokusy...”, navrhl jsem. Nakonec jsme dali ještě čtyři pokusy o splnění mise, ale už to nešlo. “Dobrou noc Tome”, vzdal to Andy. Dal jsem mu také dobou noc. Koukám už je 4.20, už je fakt čas na kutě. Ještě dám nějaký pokus ráno dal jsem si budík na 6.00.

Zvoní mi budík, uff, ještě chvilku...chrr chrrr.

“Vstávej Tome, je půl sedmé, ať to stihneš do školy!”. Budila mě máma. “Ještě pět minut!”. “Ne, před deseti minutama bylo pozdě, Jednou si chtěl chodit do školy v Hlubočepích...tak se snaž”. Snídani jsem do sebe musel kopnout rychle, vzpomněl jsem si totiž, že mám ječtě důležité povinnosti na misi 309. “Jdu do práce, slib, že nepříjdeš do školy pozdě jako včera”. “Jasný mami”.

Pouštím PC...a hele, Jirka je online! “Zdar jak se vyspal?”: ptám se. “Jo šlo to, škoda že není víkend. Do kolika jste to včera táhli?”. “Dlouho ne, šli jsme spát chvíli po tobě.” lehce koverzuji. “Kam jste včera došli?...Napadlo mě najít si další skupinu, která by nám pomohla...umíš anglicky?”. “Já, neblbni. Hrozí mi koule na vízo.”: bráním se. “Já to skusím a ty se zatím zkus prostřílet tou malou uličkou, dá se tam docela dobře krejt.”. Zkouším to, a zase mě dostali. No koukám, že je 7.20 a do Hlubočep daleko. Tahle dostane češtinářka mě.

Kdyby to metro tak jezdilo rychleji. To je úroveň, jen sedět a čekat. Naštestí tu mám v telefonu hry. Na cestování je dobrej buggy master, simulátor ježdění v bugyně. Zatím jsem na času 1.27 na kolo. Na vině to to blbý metro, protože se cuklo a vyboural jsem se těsně před cílem. Ale dneska se nedám, dohraju celých deset kol.

“Ukončete výstup a nástup dveře se zavírají”. Ty vole, vystupuju!. Protáhl jsem se mezi zavírajícími se dveřmi. Ozvalo se silné zatroubení. No jo, tentokát to bylo o fous.

“Slejzáte se jak švábi na pivo. 8.25 se chodí do školy?”. “Omlouvám se, metro se zastavilo v tunelu a stálo.”: bránil jsem se. “Ale když už jsi tu, mohl by jsi nám něco říci o Ladislavu Stroupežnickém.”. “No Ladislav Strou... byl...no byl...”. “Rozumím. Dnes je to za 5 a příště další pokus”: reagovala nekompromisně paní češtinářka Pištěláková.

Přírodopis je v pohodě, učit se můžeš z každé encyklopedie. Navíc Jirka si dělá zápisky tak stačí, když si je s Andym po hodině vyfotíme. Učitel Kořísek je dobrej v tom, že nechodí mezi lavecemi jak jiní, ale je jen u tabule. S tím metrem deska to byl průser, tím utěkem z vagonu jsem se připravil o slušný čas v master buggy. No vím, že si nemůžu hrát s telefonem pod lavicí, ale znám se...nedá mi to. Já prostě neprohrávám.

“Tomáši, proč se díváš pouze pod lavici, je tam něco zajímavějšího než na projekčním plátně?”. “Já? chtěl jsem si dělat poznámky elektronicky, ale zlobí mě telefon”: reaguji defenzivně. “Myslíš ten telefon, co máte při vyučování zakázaný”. “Ehm no...”: nevím co říct, odzbrojil mě.

Nic tak nepotěší jako hodina matiky se Spršákem. Asi bych se měl učit, ale když já to vůbec nechápu, nemám na to buňky. Myslím, že když nacisté mučili zajatce, bylo to něco jako hodina matematiky se Spršákem. Matika je ještě horší, kdy propadnu, tak mě otec zabije. Když koukám na ty vzorce na tabuli, tak je mi jasné, že můj bídný život se blíží ke konci. Spršák má vůbec divný slovník. Asi chce vypadat učeně. Nikdo, teda alespoň já, mu nerozumí. Co je horší chodí mezi lavicemi a kontroluje mobily, prej aby někdo nepoužíval kalkulačku.

Crrrrrrrr. Oh co, matika konečně za mnou? “Všichni se ti dneska smáli” prišel za mnou Andy. “Co? mě? proč?”. “Třída najednou ztichla, Spršák přišel k tobě a ty jsi spal”. “No to se někdy stane. Člověk absolutně neztíhá spát v noci.”. Trošku se teď bojím, aby ten Spršák zas na třídních schůzkách nevykládal mamce nějaký blbosti.

Ještě zeměpis. Bože přenes mě přes tuhle hodinu.

"Co jsi dělal v zeměpise?" vyzvídal Jirka. "Ále, věnoval jsem s nákupu zbraní..." lehce bagatelizuji. "To chci vidět!". Andy byl opravdu zvědavý. Ukázal jsem jim to. Kamarádi byli nadšení. To je přece ta zbraň, kterou nás vždycky porazili. "taky jsem se na ni díval": komentoval Andy, "stojí 32 dolarů. Je to zbraň na toho větnamskýho oficíra.". "Musel jsem za ni dát své peníze co jsem dostal k narozeninám", odvětil jsem. "Ty se máš, že ti příbuzní dávají peníze, mě dávají samé oblečení a blbosti."

Po škole šli Jirka s Andym do KFC. Než ale odešli, dohodli ,jsme se dneska na wanpárty, jako obvykle ve 14.30. Já na oběd nemám čas, koupil jsem si jen Penny marketu velké balení chipsů. Jejich dietní výhoda tkví v tom, že se dají jíst v metru. A propos, tak mě zase čeká hodina cesty, skusím dát master buggy do 1.21 na kolo.

Tom